Víly ze sadu rudých růží.
Jako dítě sem byla velmi živá, pořád sem lítala venku,
ať bylo teplo nebo zima. Neustále mě maminka napomínala,
volala na mě : ,, Matyldo nelítej !! Matyldo budeš nemocná,,
Nikdy sem maminku neposlechla, dělala sem že jí neslyším,
a užívala si každý den.
Tenkrát byla velká zima, venku sněžilo, byl silný vítr. Měla sem zakázané chodit ven. Maminka vařila v kuchyni oběd, tatínek se díval v obýváku na televizi. Šla sem jak nejtišeji sem mohla, teple
se oblékla a zadním vchodem našeho domu utekla ven.
Vítr byl tak silný, že mi odfoukl čepici. Rozeběhla sem se po větru,
abych svou čepici chytla. V tom se mi zabořila pravá noha do sněhu a já letěla obličejem na zem. Ležela sem a slyšela sem praskání, cítila sem vodu jak se mi prosakuje skrze dvoje kamaše.
Chtěla sem volat o pomoc, ale byla mi taková zima. Naštěstí mě
maminka uviděla z okna, tatínek vyběhl z domu a křičel na mě :
,,Matyldo nehýbej se !! Jsi na zmrzlém jezírku !! Nehýbej se !!
Jdu pro tebe !!,,
Nehybně sem ležela, než ke mě tatínek doběhl, spatřila sem vílu. Byla před mou tváří, velká asi jako dlaň dospělého člověka. Babička mi o nich vyprávěla historky, že mezi námi jsou víly hodné, ale i zlé. Hodné víly léčí a zlé přinášejí smrtelné nemoci. Když sem se na vílu přede mnou dívala, měla sem hrozný strach, nevěděla sem jestli je hodná nebo zlá. Měla bílou pleť, bílé oči, a bílé vlasy, které jí vály po větru, vznášela se přede mnou. Bušilo mi srdce jako bych běžela maratón. V tom to přišlo, pohnula se, dotkla se mého nosu a pousmála se.
Když sem se probudila, ležela sem v posteli zabalená v dekách. Boleli mě záda a hruď. Maminka u mě seděla a plakala, tatínek stál s lékařem ve dveřích. Lékař kroutil hlavou, položil tatínkovi ruku na rameno a odešel. Tatínek se na mě otočil se slzami v očích. Umírala sem, měla sem těžký zápal plic, černý kašel a už nevím co vše mě během týdne postihlo. Každý večer se za mě rodiče modlili, aby nám bůh pomohl a vyléčil mě, léky přestali zabírat, všichni ztráceli naději v mé uzdravení.
Jednoho večera se pootevřelo okno, ucítila sem sladký vánek, rozhlédla sem se po pokoji. V rohu pokoji něco bzučelo, znervózněla sem, ze tmy se vynořila víla, ale byla jiná než ta z venku. Tahle byla temnější, měla černé oči, černé havraní vlasy, měla bledou tvář, která jí zářila ve svitu měsíčního úplňku. Začala sem plakat, nechtěla sem umřít, chtěla sem být s maminkou a tatínkem. Víla začala plakat také, během vteřiny sem jí měla před obličejem. Její slzy mi padali do tváře v tom sem uslyšela její hlas, ale pusu neotvírala. Mluvila ke mě telepaticky ?, nebo snad to byl nějaký vnitřní hlas?. Měla tak krásný hlas, tak jemný a uklidňující, když mi říkala: ,, Neměj strach, budeš žít semnou, dokud budu žít já, budeš šťastně žít se svou rodinou.
Otevřela sem oči, bylo už ráno, nic mě nebolelo, žádný kašel, byla sem jako dřív. Šťastná sem se rozeběhla do ložnice k rodičům. Rodiče ještě spali, když sem jim skočila do postele, a začala sem po nich skákat a smát se, že sem zdravá. Rodiče tomu nemohli uvěřit, brečeli a objímali mě, pusinkovali a jásali.
V létě maminka vypěstovala na zahradě sad rudých růží, byli nádherné a tak krásně voněli. Každý den sem si u sadu hrála. Když sem si čichala se zavřenýma očima k růžím, uslyšela sem jemný a uklidňující hlásek, který mi byl velmi povědomí. Ten hlásek mi řekl : ,, Voní nádherně že ?,, . Zaskočilo mě to, byla to víla, ta víla co mi dala zdraví.
Každý den sem chodila do sadu, ale ne si hrát, chodila sem si povídat s vílou a čichat s ní k růžím.
Jednou mě maminka viděla s vílou, zatajila dech a dostala strach, ona věřila na vílí moc a zakázala mi do sadu chodit, Maminka o mě měla strach a nechtěla, aby mi víla ublížila.
I přes maminčin zákaz, sem neposlechla, jako vždycky a za vílou sem chodila. Když sem šla domů na večeři, uviděla sem na jídelním stole ve váze puget rudých růží. Tatínek mi řekl, že ví jak je mám ráda, tak chtěl rodinou večeři zpříjemnit, květinami.
Večer jsme koukali s rodiči na televizi a z kuchyně se ozvala rána, rámus rozletěných střepů. Rodiče se na sebe podívala, a já hned pochopila že je něco špatně, že rodiče udělali něco strašného. Běžela sem do kuchyně, a tam ležela na zemi víla a nemohla dýchat, ručičky se jí podlamovali, držela se za krk a kvílela. Rozbrečela sem se a začala křičet na rodiče, co jí to provedli, jak to mohli udělat. Tatínek, řekl že nenechá ohrožovat svou dceru, zlou vílou, že byla jen otázka času kdy by mi ublížila. Růže otrávil jedlou solí, jak mile k nim víla přičichla, začala se rozkládat jako by vdechla kyselinu. Babička tak kdysi zachránila život jemu, když byl ještě nemluvně. Plakala sem a nemohla uvěřit, co to provedl. S posledním vydechnutím víly, došla řada i na mě. Začala sem lapat po dechu, hrudník mě pálil, záda mě boleli, začala sem kašlat, sípat, dusila sem se, jako má víla. Víla řekla, že dokud bude žít, budu žít i já. Ona zemřela a já zemřela sní.
Od mého pohřbu uběhl rok. O půlnoci v ložnici rodičů se pootevřelo okno. Do pokoje vletěl jemný vánek ze sadu rudých růží. Tatínek se probudil rozhlížel se po pokoji, vzbudil maminku. Oba seděli na posteli a zírali do tmy pokoje. Ze tmy k rodičům, se snesla víla. Oba zděšeně zírali, když vílu měli před očima, tatínek se šokem nemohl nadechnout, maminka si dala dlaň před ústa a rozbrečela se. Ta víla sem byla já.